Fit styl

„Čím to, že i když denně cvičím a hlídám každé sousto, přesto nehubnu a nehubnu?“

Zdravý život v uvozovkách

Hranice, která dělí normu od přemrštěnosti či dokonce závislosti, je velmi tenká a člověk ani nepozná, že ji překročil. Dokonce to platí i pro zdravý způsob života. Těm, kdo svoje tělo sledují s puntičkářským zaujetím a jsou psychicky závislí na zdravém životním stylu, se říká orthorektici. Někteří ani nenakupují běžné potraviny, natož aby vařili – konzumují výhradně potravinové doplňky, vitamíny a proteinové koktejly. Denně se váží a měří tukovou vrstvu. Nejméně jednou, ale raději dvakrát denně sportují, ovšemže s testerem na hrudníku, aby měli jasno o tepové frekvenci a spálené energii. Že takový způsob existence je facha na celý den, když to chtějí „dělat pořádně“, netřeba zdůrazňovat.

Jen nejíst? To nefunguje!

V každém článku o hubnutí se píše: „Pouze dieta nefunguje“. Některé ženy toužící ztratit nadbytečná kila tuhle pravdu respektují (na rozdíl od těch, co hubnou „zadarmo“, tj. pouhým nejedením). Jsou si vědomy, že cesta k štíhlému a pevnému tělu vede přes tvrdou dietu spojenou s pohybem. A tak velmi málo jedí, zato cvičí, až se z nich kouří. Jejich podvyživený organismus sotva vydrží aerobik, jogging, spinning, squash… zkrátka každý aerobní sport, při němž je zaručeno vydatné spalování. Jenže výsledek je šokující: i při takové „životosprávě“ přibírají 1 – 2 kila ročně. Sebezáchovný mechanismus těla totiž velí tukům, aby se ukládaly. Chcete hubnout? Míň cvičte a víc jezte!

Jen cvičit? Ani to nefunguje…

Opačně jsou na tom ženy, kterým není jedno, jak vypadají, ale za kus chleba s máslem by upsaly duši ďáblu. A tak jdou na hubnutí z druhého konce: víc a víc sportují. „Znám pacientky, které tráví v tělocvičně den co den spoustu času jen proto, že nemají vůli hladovět,“ říká MUDr. Erika Matějková. „Každé sousto kompenzují kilometry joggingu nebo každodenním aerobikem. Jenže ne a ne zhubnout. A co je ještě horší: zděsí se, když si naměří 30 procent tělesného tuku – jsou na hranici obezity! Jak je to možné? ptají se, když doputují do poradny pro snižování nadváhy.“ Vysvětlení je jednoduché: soustavně přetěžovaný organismus přepne metabolismus na úsporný spalovací systém. Tuto vlastnost nemůžete ošálit nebo změnit – jde o genetické naprogramování pro případ nouze. Šetřící gen máme ve své genetické výbavě téměř všichni. Zdědili jsme ho po předcích. Jen s tímto genem mohli naši předci přežít roky hladomorů a nedostatku jídla. Jedná se vlastně o zdravou sebezáchovnou cestu našeho organismu, i když nám nyní v době nadbytku jídla příliš neslouží.

„Míň sportu, zato změna jídelníčku, tudy vede cesta ke ztrátě kilogramů. Rozdělte denní příjem 5000 kilojoulů na 6 až 7 porcí a cvičte jen 2 až 3x týdně. Hubnutí se dostaví po 14 dnech,“ doporučuje lékařka.

Za všechno může máma

Co nutí inteligentní, úspěšnou, dynamickou, ctižádostivou, profesionálně zdatnou ženu, aby se ničila nejedením a přemrštěným sportováním? Proč nesnese pomyšlení, že má v pase faldík? „Základem léčení poruchy příjmu potravin je odhalit příčinu. Velmi často to bývá nenávist k vlastnímu tělu, nespokojenost s tím, jak vypadám,“ vysvětluje lékařka. „Kde se tak silná nespokojenost v člověku bere? Ve většině případů je jejím původcem rodina. Matka je obvykle ten typ, co o sebe dbá a snaží se vypadat mladě a štíhle. A chce, aby i její dcera vypadala co nejlépe. Pořád ji něco vytýká: ‚Podívej se na sebe, jak vypadáš! Když s tím nic neuděláš, bude z tebe za pět let odporná hrouda sádla! Žádný chlap se na tebe nepodívá!‘ Jiná varianta: matky, které dcerám stále kupují všelijaké hubnoucí preparáty. V obou případech platí: matka chválí, jen když dcera zhubne. A protože dítě prahne po rodičovské pochvale, tak se snaží nejíst. Jsou však i opačné případy: dívky odmítají jídlo jako formu vzpoury proti příliš autoritativnímu rodiči, na důkaz své svobody.“

Následky dospívání v takové rodině jsou katastrofální: dívky cítí nenávist k sobě, k tomu, jak vypadají, cítí povinnost se změnit za cenu jakýchkoli obětí, nebo jsou svým vzhledem tak posedlé, že jej považují za prvořadou hodnotu. Život je přece krásný.

Kdo jsou tyhle ženy?

Nepředstavujme si ženy s poruchou příjmu potravy jako ušlápnuté chudinky. Ženy, které se dokážou týrat hlady i sportem, mají velmi silnou vůli. Jsou to výrazné osobnosti, úspěšné ve své profesi, ctižádostivé, pedantsky přísné samy na sebe. Obvykle se úkolují a přísně kontrolují; když nesplní, co si předsevzaly, trápí je výčitky. Pod lékařským vedením se musí naučit zdánlivě jednoduchou, ale pro ně velmi obtížnou věc: povolit si. Učí se neposlouchat svůj vnitřní „sebevychovatelský“ hlas, který velí musíš. Psychoterapeut jim ukáže cestu, ale jít po ní musejí samy. Proto například nedostávají vypracovaný jídelníček s dovolenými jídly, ale sestavují si ho podle nutričních a energetických hodnot potravin a vlastní chuti. Když se naučí být na sebe hodnější, když se naučí koukat na svět jinýma očima, budou mile překvapeny. Zjistí, že i bez dřiny v tělocvičně a s faldy na břiše je život krásný.

Text MARIE KRAUSOVÁ, Puls Odborná spolupráce MUDr. Erika Matějková